Kamenná slunce u Hnojnic
Kamenná slunce u Hnojnic 50°26'1.903"N, 13°53'10.330"E
V místě bývalého lomu na ostřivo pro nedaleko zaniklou cihelnu je diatréma (přívodní magmatický kanál) z období neogénu (třetihory), vulkámu maarového typu. Je to útvar vzniklý explozí žhavého magmatu před cca 20 mil. lety, při které došlo k mísení pyroklastik a magmatu s okolními horninami a vodou. Při průniku žhavého magmatu ze zemské kůry do zvodnělých sedimentárních vrstev druhohorního stáří dochází k šokovému vzniku přehřáté páry (z jednoho litru vody vznikne 600 až 1000 litrů přehřáté páry). Expandující pára způsobí prudkou explozi, roztrhání nadložních hornin a zároveň naprostou desintegraci (rozpadnutí) magmatu na sopečný popel a vulkanoklastika. Tímto magmatofreatickým výbuchem vzniká velmi hluboké trychtýřovité hrdlo (několik set metrů), které se následně zaplní jednak zpět napadanými sopečnými vyvrženinami, tak i úlomky původních hornin uvolněnými z podložních vrstev maaru. Chladné jílovité částice (xenolity) okolních křídových vrstev hornin (slínovce – sedimenty křídového moře – stáří cca 85 mil, let) se staly centry chladnutí pro své okolí, které v důsledku smršťování vulkanického tufu paprskovitě rozpraskalo. Podpovrchová část výbuchového hrdla, kterou v současnosti vidíme, byla pak následně odkryta za dvacet miliónů let eroze a činnosti vody (viz obr. Mgr.Vladislava Rappricha, Ph.D.). Na stěně bývalého lomu na ostřivo se nachází značné množství větších či menších „sluncí" včetně zřetelných paprsčitých prasklin kolem jejich jader. Ve vulkanických tufech bělošedé barvy se nacházejí tmavší oranžově hnědá jádra (slínovce - opuky), která tvoří středy „sluncí“, okolo jsou pak radiální pukliny („paprsky“) ukončené kruhovou prasklinou. Velikost jader „sluncí“ kolísá od 3 cm do 30 cm, celá „slunce“ pak mají průměr od několika centimetrů do téměř jednoho metru.